Po představení
V. N. W.
Máš před sebou další stáž. Tentokrát čekáš i se svými spolužáky před vstupem do areálu cirkusu. Vedoucí asi popadla nějaká náhlá chuť ponořit se do administrativy nebo co, protože na chůdách stojí (balancují?) tři skřetice - hvězdné skřetí trio, jak si můžeš přečíst na jednom z plakátů - a k tvé smůle mají všechny tři sukně.
“Jen pojďte - blíž - milánci,” mluví jedna přes druhou a přes třetí na přeskáčku. “Náš všemocný - milovaný - principál - chce vědět - kdo včera - co dělal - tady u nás - v cirkuse!” Je vůbec možné říkat tak dlouho tak jednoduchou větu? “Proto - každý - přijde blíže - k nám - nahlásí - své jméno - a - co dělal - minule - na stáži!” Máš obavy, že když přijdeš ještě blíž, uvidíš až na jejich skřetí mandle. “A pěkně nahlas - milánkové - takhle vysoko - nejde nic - slyšet!”
Když na tebe vyjde řada, sdělíš skřetímu triu, žes pomáhal/a: